Víly nejsou zrovna to, co v knihách vyhledávám. K tomu, abych si knihy všimla ale stačila jen čtyři slova - převyprávění krásky a zvířete. Bingo! Inspiraci touto pohádkou lze trochu cítit, ale rozhodně se nemusíte bát, že by to byla nějaká šíleně přeslazená pohádková romance. Knihu bych trochu přirovnala ke knize Cruel beauty, se kterou sdílí podobný tajemný a nebezpečný nádech.
Na celé knize mám nejraději hlavní hrdinku Feyre. Je sice pravda, že ne vždy jedná racionálně, ale pokud to přehlédneme, tak bych jí označila za jednu z těch "normálních" hrdinek, které si na nic nehrají, jsou sarkastické a neženou se prvním chlapem, kterého potkají.
“I love you,’ he whispered, and kissed my brow. ‘Thorns and all.”
Co se týče Tamlina, tak pořád nevím. Jde o takovou neutrální postavu a nedokáži si o něm udělat obrázek. Nevadil mi, ale zase ani nijak neoslnil. Myslím, že při prvním čtení jsem měla trochu jiný názor, ale nyní vím, že mi vlastně na Tamlinovi vůbec nezáleží a je mi jedno, co se s ním stane.
A víte co? Naprosto zbožňuji Luciena. Jeho hlášky, sarkastické připomínky, prostě všechno.
Vím, že kniha není perfektní. Má svoje mouchy jako třeba prapodivný fakt, že Feyre musí odejít z domova a jít žít jako v pohádce u Tamlina nebo ta vážně jednoduchá hádanka na konci. Přesto si ale myslím, že je Dvůr trnů a růží jedinečný příběh se skvělými postavami i příběh. Zamilovala jsem se do ní loni a letos se to nezměnilo.
“Be glad of your human heart, Feyre. Pity those who don’t feel anything at all.”
Pokud patříte spíše mezi ty, kteří nejsou z knihy zrovna paf a váháte, zda-li se sérii pokračovat, tak vězte, že druhý díl A court of mist and fury je něco naprosto jiného, o bilion procent lepší a celkově na absolutně jiném levelu. Je rozhodně o co stát.
0 komentářů:
Děkujeme za komentář.